každý má svého dědečka

Jednou takhle před pár desítkami let cestoval jeden obchodník s baseballovými čepicemi napříč Asií. 

Jednou večer musel přespat pod širým nebem. Našel si tedy na pláni veliký mangovník a v jeho stínu se v podvečer uvelebil. 

Když se ráno probudil, s hrůzou zjistil, že je jeho batoh prázdný. 

Pak se podíval nahoru a kouká, že strom je plný opic, které mají na hlavách jeho čepice... 

Vztekle na ně zařval a ony na něj zavřeštěly. 

Udělal na ně pár děsivých obličejů a zjistil, že v tom jsou opice nedostižné. 

Hodil po nich kamenem a ony jej zasypaly nezralými mangy. 

Došlo mu, že o čepice asi přišel a tak vztekle praštil tou svoji o zem. 

A hle, ty blbé opice taky vzaly čepice a hodily s nimi o zem. Chlápek nezaváhal a rychle je všechny sebral, nacpal do batohu a šup, mazal pryč. 

O padesát let později se vnuk tohohle pána, toho času pokračovatel rodinné čepičářské tradice, vydal stejnou cestou do Asie. 

I on si ustlal pod stejným stromem a i jeho ráno čekalo nemilé překvapení. 

Chvíli bezradně koukal na strom na opice a pak si vzpomněl na příběh, který mu vyprávěl jeho dědeček, a řekl si, že ty čepice dostane zpátky. 

Tak začal na opice mávat, ony mávaly na něj. 

Dělal na ně dlouhý nos a ony na něj taky. 

Začal tancovat, ony taky začaly poskakovat na větvích. 

Zatahal se za uši, ony se taky zatahaly za uši. 

Praštil svoji čepici o zem a jedna z opic seskočila ze stromu, došla k němu, vrazila mu dvě facky a povídá: "Hej, myslíš, ty troubo, že jsi jediný, kdo měl dědečka?"